Besídka zvláštní školy aneb sraz v Jindrichově podruhé...
Souhrnná zpráva z druhé besídky zvláštní školy na Jindřichově
Čas od času se vyskytne v životě XMáka (zvláštní živočišný druh s fixací na koule, zvláštní znamení - zelené fleky po celém povrchu těla. Více na WIKIPEDII)
situace, která je hodná zvláštní pozornosti a zaznamenání. Jednou z mnoha je setkání lidí se stejným postižením aneb vrána k vráně ráda sedá.
Tentokrát se mělo setkání konat v Jindřichově na Chateu Muhu. Zde jsme naše stigma s dvěma šipkama již jednou vypálili...... se docela divím, že nás tam pustili znovu. Ale co.
Po špatných zkušenostech z minula z dálného východu od Krnova sem se začal chystat s dostatečným předstihem. Auto sem uklidil, naleštil a vyluxoval od všech nepřístojností.
Taktéž jsem provedl včasnou objednávku (né pět hodin předem, ale pět dní předem) oblíbeného kolene. Večer bude pyčo hlad. Do auta jsem nastěhoval trochu proviantu (byl sem neustále ujišťován, že proviant nebudu potřebovat), nějaké to pitivo a pytel na blechy. Také obě navigace prošly upgradem na poslední verzi a velký nápis na palubce "přes polsko NÉÉÉ" měl zajistit plavný průběh přesunu. Říkal jsem si, že mně tudíž nemůže překvapit nic, snad s vyjímkou zákeřného Achmeda.
Jak hluboko jsem se mýlil .........
Již první metry mně přesvědčily, že bude vše jinak. Již po pár metrech a zhoupnutích se ozvalo něco, co jsem slyšet vůbec nechtěl .... Píííííísk "Hydraulic suspension faulty. Max speed 90km/h" Auto přestalo reagovat na marné pokusy o změnu polohy a z oblíbené 69 nechtělo ani na záda, ani na koníčka.
Říkal jsem si, že teď mi ještě přeběhne přes cestu černá kočka a jedu zpět a schovávám se pod postel. Kočka se sice nedostavila, ale obstaroční Escort, čmoudící v napojovacím pruhu na jižní spojku mi taky zrovna nedodal sebedůvěry. Na prvním sjezdu jsem to otočil a mířil zpět k domovu. Escort už hořel jak fagule a nebejt té hydrauliky, tak už sem tahal buřta z kufru....
Dorazil jsem na parkoviště u domu a jal se diagnostikovat s Autodiagnostikou na telefénu. Po krátké poradě a zahoupání autem jsem se rozhodl přece jen vyrazit.
Minul jsem smutný černý flek po Escortu a vyrazil na Sever.Auto přece jen ještě pérovalo, takže jsem se celkem uklidnil. Cesta probíhala v pohodě. Až se najednou za Boleslaví naštěstí ozvaly obě mé ukecané tchyně Jaruny a spolu s výkřikem podvědomí "Bacha fole POLSKO !!! " mně naštěstí strhly vpravo směrem na Jablonec.
K Ňakovejm trefim, takže problémy nastaly, až když dorazil Autodiagnostika a zvedl mi kapotu. To že mi asi chcip jeden kuň, by mi nevadilo. Na výkonu to nebylo znát. Ale toho smradu pod kapotou z něj ...... .
Mrtfolku jsme objevili záhy. Byl to BHI blok. Dráty rozpálený, blok kaput.
Taky cenovka, co mi byla sdělena mi udělala vyloženě radost. No nic. Mrtfolu jsme vypřáhli a tak aspoň přestala smrdět.
Jak sme vyrazili směrem na Chateau Muhu...
Na Chateu už jsme byli, takže jsme dorazili na místo lehce po avizované třetí hodině. Posedávali jsme venku a čekali na další účastníky již druhé besídky zvláštní školy v tomto zařízení. Taktéž jsme se zvědavostí očekávali příjezd sestřiček, které avizoval Lihuňák. Poté, co se jejich skupinka objevila v brance, nám došel Lihuňákův zákeřný vtip. Sice měly všechny kolem třiceti let, ale ta mrcha nám už neřekl, že je to třicet let praxe a to u některých s přehledem ..... Autodiagnostikův zklamaný pohled byl hoden vytesání do kamene.
Poté, co ještě obdržel Lihuňák (asi jako odměnu za ten kanadský žertík) kartón piv, jal se ho bránit jeho oblíbenou mačetou a s náma se přestal bavit úplně. Jen jsme slyšeli tiché: moje, moje, MOJE !! Moji miláškové, nedám, Glum Glum ....
Postupně se začínal ozývat hlad. Na dotazy, kdy bude něco k jídlu, zavrčel Lihuňák pouze, že večeře je po šestý. Autodiagnostika začal, s instinktem Kendyho černého stvoření, vyzvídat, jestli se nenachází něco v mém proviantním kufru. Poté, co se přidala i Adélka Lihuňáková (chudák, ani najíst jí nedá a těch pár hadříků, co na ní viselo, bylo jasným znamením hladu) jsem dvojici loudivých očí neodolal a vytáhl štangli poličanu. Ta nás zachránila od vyhladovění...
Konečně večeře
Když se začal majitel vyptávat, kdo chce guláš se čtyřma, ozvaly se pouze dámy. Při vyhlášení pětiknedlíkové rundy jsem mu vysvětlil, že další postupnou může vynechat a začít něčím rozumnějším. Pochopil a donesl nám vozovou hradbu s tůňkou guláše uprostřed.Mňam.
Po večeři jsme se uchýlili do baru, kde jsme se shromáždili u rádia a jali se sledovat vývoj hokejových utkání. Po půlnoci jsem začal zjišťovat, zda jsou už kolena hotová a kdy se budou servírovat. Hlad už tu byl před večeří a znovu ho nemusíme. Jaké bylo mé překvapení, když mi bylo sděleno, že žádná kolena nebudou. Zkontroloval jsem odhadem hladinu adrenalinu v krvi a zkusil dotaz opakovat. Odpověď "koleno bude zejtra" mi na klidu nepřidala.Dyk je kuwa už zejtra !!!
Pár buřtíků rozkrájených na dva talíře na tom bylo stejně, jako UFO. Všichni ho znaj, ale nikdo ho neviděl :D . Tak jsme se pod dohledem Martinovy "Moudré Sovy" dali na likvidaci klubového sudu. V tomto boji se vyznamenal nečekaně zejména námořní kapitán děda Lebeda, který zdatně uhýbal torpédům a držel se nad vodou do časných ranních hodin. Bravo.
Poté, co zůstalo jen zdravé jádro, jsme si řekli, že přitvrdíme. Bohužel, na dotaz, jestli je tequila, jsem se dozvěděl, že TEQUILA SÍ, POMERANČOS NO. S tupým výrazem v xichtě sem jí objednal bez povinné výbavy a dali jsme se do akcelerace.
Z rohu, kde kotvil o zeď Lihuňák se začal ozývat kanárek, který neměl respekt ani z Moudré Sovy. Pouze v jedné trochu vzdáleně duchapřítomné chvilce zpucnul Lihuňák lízátko a dal se opět do boje s hmotou dřevitou. Naštěstí si k ránu přesunul svou manufakturu polen na gauč, kde byl jako doma.
Začalo svítat....
Lihuňák, rozpomenuv se na své mladé léta si povytáhl tepláky a jal se na gauči předcvičovat. Spartakiáda to nebyla, spíš to vypadalo na kombinaci nepovedeného pokusu o sklapovačku s následným pádem bomby na gauč. Poté se dokonce cvičenec pokusil o postoj vzpřímený, avšak spíše připomínal kromaňonce po zvlášt namáhavém lovu na mamuta. Pravda, my ostatní přeživší jsme také nebyli v dokonalé kondici. Rozhodli jsme se proto před snídaní trošku nabrat síly krátkým mikrospánkem. Taktéž čašňík vypadal, že by mu chvilka v horizontále prospěla.
Sešli jsme se u snídaně.
Na snídani jsme poznali, že Achmed na nás nezapomněl. Česneková polívka byla pozdravem z jeho biochemické laboratoře. Do vody přidal pepř, pak to trošku opepřil a přidal trošku pepře na dochucení. Lahůdka. Zas nás to postavilo docela do pozoru.
Poté, co se nám chlupy na celém těle přestaly svíjet jak žížaly na suchu jsme se vyvalili ven. Někteří rovnou upadli na trávník a jali se napravovat spánkový deficit.
Ostatní začali známý rituál se zvedáním kapot a generálkováním všeho možného.
Na oběd jsme vyrazili v koloně, jen má mrtvolka a Ošklivka Betty zůstaly strážit pevnost. U draka jsme se naprali obědem a vyrazili na Bobkovku.
Zde se opět projevila zákeřnost připraveného programu dne. Většině z nás se Bobkovka líbila. Dokonce i ty obědy od Draka z ní byly nadšený. Jediný problém byl, že chtěli jezdit sólo bez nás. Nejhůř na tom byl námořní kapitán Děda Lebeda. Věru, ač by měl být z lodi zvyklý, po první jízdě vypadal spíš než na druhou na odtahovku. Autodiagnostika pochopil, že jezdit přede mnou je z hlediska fyziky i pudu sebezáchovy blbost a změnil pořadí. Nevim proč, ale furt sem někoho dojížděl a musel fest brzdit. Hlavně potom, co začaly jezdit děcka se už nedalo pořádně pustit fofrklacek. Chybou asi bylo, že jsme narozdíl od loňska neobsadili parkoviště a tudíž dali ostatním naději, že bude prázdno. Fronta rostla a rostla.
Po návratu na Chateu jsme se vrhli na večeři. Po večeři následovaly klobásky a na konec výkrmného programu dorazily i ty prokleté kolena. Evidentně se nás snažil Lihuňák tímto zákeřným způsobem zneschopnit před večerní soutěží v šipkované. To se mu nepovedlo a do závěrečných bojů se nedostal.
Vědíc, co je čtvrtou cenou jsem po rozlosování závěrečných dvojic musel zabojovat tak, aby si Adéla mohla alespoň něco odnést (od třetí ceny nahoru to byl samej chlast a to by jí jako nezletilé neprošlo). Naštěstí se povedlo a mohla se radovat z krásného pytlíku. Doufám, že jí ty brambory budou chutnat :D .
Takže když to shrnu, besídka zvláštní školy číslo dvě se obzvláště vydařila. Přátelé, takže zase za rok, na Idixepu .....
Zvláštní poděkování patří organizátorům této besídky, čašníkovi, co vydržel do rána, moudré sově, co na nás dohlížela a námořnímu kapitánovi, co mně s mrtfolkou doprovodil do servisu a odvezl do Prahy.
