Tak srazík máme za sebou, někteří přežili úspěšně, jiní trochu míň. Přesněji řečeno – já. ( To byla ale morda, no o tom ale až později )
Příjezd.
Takže v pátek se začali sjíždět první účastníci kolem páté odpolední hodiny. Samozřejmě Moraváci dorazili dřív. Né tedy, že by to měli blíž. Důvodem mírného zdržení hlavní skupiny od Prahy, ve snaze najít nekratší a nejrychlejší cestu, bylo ono známé „Pojedeme zkratkou… Je sice delší, ale zato náročnější“ Takže kolem osmé večer po zavolání, kde že to jsou, se mi ozvalo jen strohé „ Jsme v Polsku, bude to drahý…. „ A onen hlas položil telefon. Takže nic. Na druhý pokus jsem se už dozvěděl, že jsou někde u Opole ( PL ). Ještě, že je aspoň nevedl Lennon, jinak by to vzali možná i přes Moskvu. Ale nakonec všichni dorazili a zábava se dala do plného proudu.
Kofila.
No, co budu povídat, vše probíhalo v pohodě, jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli. Tedy i já s Martinem. Poklidné pití plzeňského pivíčka, citruse a dalších dobrot narušil ovšem prapodivný nápad, že okoštujeme i jiné směsi. Tzv. kofila. No, řeknu Vám, hrůza. Vůbec mě to nechutnalo, rum s lógrem, koho to mohlo napadnout, tohle kombinovat. Vypadalo to, jako když vysypete lopatku smetí do sklenice a zalijete rumem. Ještě ráno jsem plival to pomleté kafe. Zdá se ale, že tato směs přeci jen někomu zachutnala a zdolala i jinak slušné xmáky.
Vodní postel.
Jo, jo. Když už všichni měli kolem páté hodiny ranní dost, postupně odcházeli do příjemných suchých postýlek. Né tak ale všichni…. To si jeden nejmenovaný z xmáků při cestě na pokoj v pohodě odskočil dole na chodbě na chvilku na toaletu. Jaké bylo ale jeho překvapení, když o onu chvilku později zjistil, že těch pár okamžiků stačilo barmance na to, aby v klidu pozamykala všechny dveře. Jak do restaurace, tak i ven, ale hlavně i dveře k pokojům. Inu, co dělat, řekl si. Zavolám svému kolegovi ve zbrani, jenž před chvílí odešel se společným klíčem na pokoj. Ale ouha….. Kolega ve zbrani, zmožen onou kofilou se v klidu sprchoval a sprchoval až v té sprše usnul. A chrněl a chrněl……. Jak dudek . Neustálé řinčení telefonu ho ale nakonec probralo a vodní postel vyměnil za přeci jen kvalitnější suché lůžko. Naštěstí předtím ovšem se slovy „Co mi ten blázen pořád volá, proč nejde nahoru“ přeci jen zvedl telefon a nešťastného spolubydlícího, který už si málem ustýlal u vchodových dveří na rohožce, pustil na pokoj. To bude ale účet za vodu.
Česnečka.
Tak ranní probouzení probíhalo v poklidu, dokonce ani žádné škody na majetku nevznikly. Samozřejmě se všichni v klidu nasnídali. Jen jsem opět slyšel hlasy od majitelů obrovských žaludků, že té česnečky byla malá porce. ( Já jí měl taky a stačila mě.) No, přeci jen jsem už nechtěl nechat nic náhodě, a tak, když hladový Frost přišel ke stolu a objednal si česnečku, tajně jsem odešel za paní provozní. Slušně jsem jí požádal, aby Frostovi donesla TROJITOU porci. Ten si zjevně ničeho nevšiml a když mu donesli takový menší kyblík česnečky, s chutí se dal do jídla. Pochvaloval si, že je opravdu poctivá a na můj dotaz, jestli nemá málo odpověděl, že né, že je to tak akorát……. No, řeknu Vám, málem jsem se vyvrátil.
Kouřící auto.
Dopolední zkoušení strojů probíhalo v pohodě, místní xmák Vladan ukazoval, jak se dá vytunit dvoulitrový turbo motor. Další se přijel pochlubit se zabudovaným LCD displejem velikosti menší televize. Všichni prohlíželi i Martinovu Lancii. Probíhaly i zkušební jízdy, prostě vše v pohodě. Cabadak, Dino, DanXM, Kendy a já jsme zkoušeli rozdíl automatů u 2,1TD a mého třílitra. Všem to šlo dobře, jen Kendy se k mému vozu nezachoval slušně a snažil se ho strhnout. Ten mu po dvou km odpověděl silně kouřícím pravým předním kolem a smradem spáleného obložení. Proto tajně podezírám Kendyho, že má hooodně širokou nohu a tudíž šlape jedním chodidlem současně na plynový i brzdový pedál. Po cestě zpátky mi ještě Kendy stačil ztratil poklici a tak jsem usoudil, že „dosť bolo“ zkušebních jízd a Kendyho jsem vyhnal ztracenou poklici hledat. Vrátil se po chvilce a jako bonus mi donesl poklice hned dvě. Sice ta druhá byla jen 13tipalcová, ale aspoň něco udělal pro ekologii a nenechal jí tam ležet..
Odpoledne.
Oběd proběhl v klidu, jídlo naše hezčí polovičky vybraly stejné, jen několika xmákům by prý neudělala dobře kombinace vepřových medajlonků se smetanovo-bylinkovou omáčkou a proto zvolili jídlo podle své momentální chuti. Po obědě ještě nějakou tu plzničku a v klidu jsme se začali chystat na sportovní aktivity. Paní provozní mi ještě sice nabídla, že by jsme mohli využít jejich sqash, ovšem, už jenom při představě, že jim tito sto a vícekiloví lidé zboří celý sportovní sál, mě jímala hrůza. Takže plánovaný a relativně klidný bowling nakonec zvítězil.
Bowling.
Příjezd na bowling jsme zvládli solidně a včas, jediný nedostatek byl v pořadatelské službě a to ten, že místo objednaných 3 drah jsme nakonec měli jen dvě. No, ale nikdo moc neprotestoval a celkem solidně jsme si zahráli. Jen vlastně nevím, kdo byl nejlepší. Z Moraváků to byl tuším Vláďa Schrajer no a Čechy jsem neuhlídal.
Motokáry.
Cabadaka už na bowlingu napadl bláznivý nápad, navštívit motokáry v Bruntále. Jelikož volno měli až od 20 hod., tak jsme ještě po návratu zpět na penzion v klidu stihli povečeřet, posedět a popít nějaké to pivko. Samozřejmě řidiči ne. Z přihlášené šestice jsem to byl vlastně jen já, budoucí účastník motokárových závodů, který celý víkend neřídil.
Po usazení v kokpitu začal velký, půlhodinový závod šesti zúčastněných. No, musím říct, že nejlíp jezdila moje jedenáctiletá dcera, která, ač měla nejpomalejší čas, tak všem uhýbala, všechny v klidu pouštěla. Prostě ukázkový řidič. Ostatní jezdili poněkud dravěji. Nejdravěji jsem jel ovšem já, a to v momentě, kdy jsem si po těch minimálně deseti plzních špatně vypočítal nájezd do zatáčky a v plné rychlosti jsem to napral do zdi. Mojí tělesnou schránku zarazil až volant, myslel jsem, že mi ta těžká přilba svojí setrvačností utrhne hlavu. Místní strojník mi okamžitě zamával červeným praporkem nad hlavou a se slovy , že „ještě jednou a jdeš“ zmizel z trati. No, takže jsem se už radši trochu krotil. Po půlhodině řádění jsme vylezli ze strojů a z posledních sil se dobelhali do Ferrari baru, kde někteří doplnili energii před zpáteční cestou. Ostatní mezitím vysedávali na penzionu a jistě trávili čas něčím příjemnějším, než lámáním vlastních kostí.
Odjezd domů.
No, musím říct, že ona rána do zdi mě tak trochu dostala a moje žebra se postupem času rozhodla, že budou bolet jak čert. Takže jsem se ráno doma nacpal ibalginem a s těžkým srdcem jsem se rozhodl, že ranní loučení už bude beze mě. Jen jsem se stačil s některými xmáky rozloučit aspoň po telefonu a v klidu jsem doma léčil naražená žebra.
Závěr.
Stejně to ale bylo super, co? Hele, rád jsem Vás všechny viděl. Mějte se. Plechr.
