Ozval se mi Lennon, že pojedeme z Prahy v koloně a že se sejdem na benzině u Hummer centra. OK, i když kolony nemusím, proč ne.
V den odjezdu jsem ještě zajel pro naftu (velmi prozíravé) a jal se čistit na wapce vozítko. V hlavě mi nějak pořád vrtal červík, jestli to s tím místem srazu je dobře. Benzina OK, ale Hummer centrum ?? Dyk je to na Hradecký ?!. Když sem se probojoval k luxu, ověřil jsem si znovu u Lennona, že opravdu na Hradecký. No nic.
Na benzině každého zuřivě vítalo takové malé černé stvoření zvukem připomínajícím dobře vytuněný Zetor ftédéíčku (sry Kendy). Hned mi přišlo zkontrolovat kufr, zda tam není nějaká mňamka.(nechápu, jak si to pamatuje, když mám jiný auto ?? :-) )
Hlavní navigátor, Lennon, samozřejmě nikde. Dámy se hned vrhly na porod a pánové jak jinak zvedli kapoty jali se tunningu před následující náročnou etapou.
Po několika akademických čtvrthodinkách dorazil i Lennon. Kendy se zdatnou pomocí dalších čiperů položil kouřovou a mlžnou clonu a vyrazili jsme.
Kolona vyrazila slušným tempem lehce nad limit. Opravdu, těch 200 jsme jeli jen chvíli.... :-)
Kendy stále zdatně mlžil, takže směr zůstával záhadou. Občas jsme museli zastavit, aby mohl Kendy doplnit mlhostroj a doladil jej mojí igelitkou ale jinak cesta probíhala hladce. Již po první zastávce se ukázalo, že hláška „jedeme horem“ má skrytý význam. Opravdu těch cedulí se směrovkami na Polsko začalo nějak přibývat. Za Hradcem se z toho již stala jistota.
JEDEME ZKRATKOU PŘES POLSKO.
Přesto že jsem byl v autě sám, ticho nebylo. Rádio se snažilo marně přehlušit obě mé navigace, které se mně od Hradce nejprve úporně snažili otočit přes plnou čáru a pak se již jen hystericky dožadovaly otočení na nejbližším možném místě. No Tchyňa Jaruna hadr.
Hranice
Do Polska jsme se vřítili v sevřené formaci, kterou se nikdo nepokusil ani zpomalit. Pravda, Schengen zafungoval, nikdo tam nebyl :-D. Cestovní rychlost rychle klesla na úroveň, kdy jen ručička otáčkoměru lehce nad volnoběhem signalizovala alespoň nějaký pohyb. Aspoň že ty navigace ztichly, „po poli navigovat neumí tak aspoň držely basu“. Pravda, občas přišly na řadu manévry stylu plná brzda, plná pravá, pozor chodec atd. Někteří místní z těch vilových čtvrtí ten průjezd zbloudilé kolony asi rozdýchávají ještě teď. Naštěstí bratři Polští těch silnic nemají tolik, takže stačilo držet směr. Rychlost klesla k bodu mrazu a spotřeba jí následovala. Snad nám to všechno nesnědí a nevypijou. (A i kdyby, v kufru se vždycky něco najde. Naštěstí)
Po prohlídce Petrohradské Ermitáže jsme do Čech zákeřně vtrhli z nečekaného směru.
Do cíle to byl jen kousek a díky jednomu Xmku, které to s nervama nevydrželo a předjelo toho loudu v čele kolony jsme mohli zařadit pětku (někdo i šestku) a brzy jsme dorazili v cca 10 hodin na místo určení.
Rozdělili jsme se nekuřáky a kuřáky / inhalátory a vrhli se na jídelní lístky.
Zde si dovolím drobnou osobní poznámku:
Hned na první pohled jsem uzřel v jídeláku vepřové koleno. Sice pod ní byla hláška že „objednávka 5 hodin předem“ (asi, aby sviňu mohli umýt, osprchovat, porazit a připravit) ale co. Letmým propočtem jsem usoudil, že 5 hodin je OK. Ve tři ráno bude hlad a to je pravá doba na dobře propečenou poloosu z prasete.
Obsluha však neměla žádné pochopení pro mou objednávku. Opakovaně jsem se dožadoval kolene. Na odpověď že koleno se objednává pět hodin předem, jsem servírku ubezpečil, že číst už umím a že ve tři ráno bude hlad. Nějak pro to neměla pochopení a stále nechtěla vyhovět.
No, dvoje topinky a biftek si už napsala, jen ten počet osob jí tam nějak haproval.
Evidentně Plechy odflákl školení a bojovou přípravu personálu. No nic, snad příště.
Je pravdou, že slabším povahám rozhodila sandál i taková lehká směska jako Kofila. Někteří, jako například námořní kapitán, se k ní ani neprobojovali. Ten usnul u kormidla už po jídle a k pití se pořádně nedostal.
Po půlnoci začaly první dezerce, které vyvrcholily příjezdem odtahové služby v půl druhé. Styď se Plechy.
Náladu začala kazit až obsluha kolem půl páté, kdy nás chtěla tvrdošíjně zkasírovat a vyhnat. Když zjistila, že nepřítomné nezkasíruje, byla ještě více mimo. Po lítém boji a licitaci hodné pokeru jsme před neústupnou …. kapitulovali a přesunuli jsme se do kina spolu s bečkou piva a štanglí lovečáku. Kdyby se nám do třetí řady nevloudil terorista Achmed s bojovým plynem, vydrželi by jsme tam bez přerušení až do rána. Po odvětrání zasažených prostor jsme se vrátili na pozice a ve ztenčeném počtu pokračovali v nesledování filmu.
Sešli jsme se zase až u snídaně na česnečce. Pravda, po donášce míchaných vajec jsem měl zase vidiny. Zmrzlinový pohár byl ale taky fajn :-).
Další děj je zde již popsán.... takže, přátelé, zase někdy na Idixepu.
