( sesbíráno z kronik pravdivých pověstí moravských )
Inu, co Vám budu povídat, bylo nebylo, dávno tomu. Celý tento pravdivý příběh se odehrál ještě v dobách, kdy chrabří bojovníci dokázali ne na jednom, ale téměř na dvousetkoňovém stádu sami jezditi a slunce bývalo na obloze bez jediného mráčku .
I rozhodla se loupežná horda rytířů z kraje Xmáckého mocný hrad Svojanov vypleniti a po vítězném tažení žaludky své tam řádně nasytiti. Pod vedením krvelačného rytíře Bejkise z Bejkisova vzala hrad mocným útokem na zteč a své několikatisícové stádo koní hnala přímo do bran hradu. Překvapený hradní pán se jediného slova nezmohl a okamžitou kapitulací rytířům hrad předal. Samozřejmě, první na řadu přišla komnata, prapodivným názvem „Šenk“ nazývaná. Místní šenkýř okamžitě plnou poslušnost pod trestem hrdelním slíbiti musel a jal se s plnou vervou své nejlepší sudy na světlo vyvaliti.
Po úplném obsazení přilehlých komnat ubytovacích, začali se první osadníci s celými rodinami do prostor hradu okamžitě stěhovati. Někteří hned začali velké množství cizokrajných vín v dětských povozech do šenku tahati, aby vše mohli okamžitě hrdly svými prolíti. Poté, na znamení vítězství padesát mohutných barevných střel do vzduchu vypustili a jali se řádně slaviti. Přitom hodnotných cen z dřívějších rytířských klání mezi sebe rozdali, aby sebe i oře své mohli jaksepatří vystrojiti.
No, co Vám budu povídat. Sláva to byla veliká, převeliká, gulášek a klobásky se na stůl nositi nestačily. V té době přenádherné loupeživý rytíř Lennon jal se na jiný Svojanov na druhém konci světa sám vrhnouti. Snad zachtělo se mu velké slávy a sám chtěl tento nesprávný Svojanov vypleniti. Včas však poznal převahu nepřátel a za svou družinou mohutným pobízením ořů svých spěchal.
Tenkrát se ještě rytíř, s příhodným názvem zbroje své ve jméně ( Plechr ), pod tíhou zlaťáčků xmáčků prohýbal. Právě on to byl, kdo funkci klíčníka nejhlavnějšího dostal a když zbloudilý rytíř Lennon, pocházejíc ze slavného města na Vltavě, na správný Svojanov dorazil, dosyta se najedl a napil, dostali v brzkých hodinách ranních společně výborný nápad. Přeci nenecháme stát hladové Lennonovo stádo koní kdesi před branami hradu, když ostatní koníci spokojeně odpočívají v bezpečí za mohutnými hradbami. Inu, odhodil tenkrát Plechr mohutným mávnutím ruky obludnou dřevěnou závoru a bránu doširoka již klusajícímu stádu Lennonovu otevřel. Poté ještě zkontroloval, aby si tito noví koně hlavy své, o ostatní, v té době již spící oře snad neotřeli, a újmy nepěkné si tak nezpůsobili. Ale nedobře se mu za tuto snahu rytíř Lennon odvděčil a nejistým krokem na lože své vyvolené pospíchal. V šenku pak nešťastný Plechr sám až do ranního kuropění zpropadeného šenkýře jal se hlídati, aby zrady nečekané, snad v podobě jídla otráveného se od něj ráno nikdo nedočkal.
Při sobotním dopoledni ujal se vlády rytíř z rodu tak mocného, že v něm hned dva vládci tvrdou rukou řád diktovali. Jejich jména zůstanou navěky ve starých kronikách zapsány. Kdo by neznal ony dva bájné reky, Pata a Mata. Inu, tento slovutný rytíř jal se koule našich ořů dofukovati, aby ladnost pohybů jejich zůstala i na nerovných cestách kraje svojanovského zachována.
Mezitím však nezbedná pážata po hradě počala pobíhati a názvem „Dětský den“ všechny své činy chtěla krýti. Když však i šenk v době polední obsadili, nevydrželo několik rytířů mohutné kručení žaludků svých a do podhradí mezi obyčejné poddané a ostatní potulnou lůzu začali na jídlo spěchati. I nevyplatil se však tento hanebný čin oněm rytířům a již se nikdy nezúčastnili společného rytířského tažení po území svojanovském.
Ostatní rytíři i se svými rodinami vyjížďky jali se užívati a na nedalekých malých ořích, jež motokáry se nazývají, chtěli činy své zdokonalovati. Však pouze někteří své jezdecké umění předváděti mohli, protože nezbedný majitel malých ořů nejmohutnějším rytířům pod vidinou rozsednutí motokáry tuto činnost okamžitě počal zakazovati.
Mezitím za branami hradu jal se malý kuchtík selátko připravovati, aby hladoví dobyvatelé mohli po návratu hlad svůj po pečínce ukojiti. V té době již věčně hladový rytíř Kendy mlsně potuloval se kolem udírny převeliké. Snad celého selátka se mu zachtělo a bratrům svým ve zbroji nejspíš jediného sousta nechati nemínil. Štěstí převeliké měli však ostatní hladovějící, neboť kouřící udírnu dvě nebezpečně vyhlížející bestie zuřivým štěkotem chránili a přístup Kendymu tak k selátku nedovolili. Ovšem hned po naservírování na dubový stůl, hrnul se již silně vyhládlý rytíř Kendy k voňavému seleti. Náhle však vstrčil mu někdo v dlaně meč převeliký a Kendy počal mocnými řezy nebohého pašíka porcovati a ostatním na talíře velké kusy masa vkládati. No, řeknu Vám, žranice to byla přenáramná, zvlášť když nikdo ani jeden chechták nemusel ze svého váčku s penězi vytáhnouti.
Po nacpání pupků svých si však několik rytířů při odfukování pod klidnou večerní oblohou uvědomilo, že místní udírna, která celý den naše hladové krky klobáskami sytila a pěnivým mokem nalévala, již v provozu nebyla. Nejspíš ona sličná hospodyňka, která přes den naše oře obdivovala, již na manželovo lože odešla a pikle nekalé společně s ním proti nám kula. I rozhodla se družina chrabrých rytířů jednohlasně: Když nemůžeme my udírnu dosyta užívati, již nikdo nebude smět. Jelikož však už loupežný rytíř PataMat hrad opustiti musel a tudíž žádné volně ležící zelené koule do děl nezbyly, rozhodla se tato nebojácná skupina pro kalibr nejtěžší: Počala smýkati nedaleko stojící starou houfnici ráže 205, kterou si na dobývání hradu přivezl rytíř Bejkis z Bejkisova a pro kterého jí kdysi vyrobil světoznámý zbrojíř Pežot. Popadla jí mocnou silou svých chrabrých paží, houfnici posadila napříč mezi dvě kamenné zdi a cestu k udírně tak natěsno ucpala. Pravda, rytíř Bejkis ráno nebyl jejich chrabrým činem zcela nadšen. Jal se proto po snídani houfnici svou čtyřmi obřími volantotoči osvobozovati. Zaslouženě je však členem klubu rytířského, umění své přede všemi ukázal a po krátké chvilce s uvolněným strojem bez újmy na bezpečné místo odjížděl. Poté se celá horda rytířů rozhodla opustit navěky tento vypleněný hrad a jít každý svou cestou. Jediný, komu tak zůstaly oči pro pláč byl Plechrův váček se zlaťáčky xmáčky, jelikož ještě v pátek ráno naditý byl, ale v neděli dno své již ukazoval. Snad proto, že po celou tuto krásnou dobu rytíř Plechr všem svým druhům krásné drátěné košile zdarma rozdával. Nutno podotknout, že některým rytířům se při pohledu na jemné zpracování těchto košil jejich většího množství zachtělo a celou velkou truhlici Plechrovi vykoupili. Dále pak zákeřný šenkýř neočekávané chvilky využil, nebohého Plechra v temných zákoutích hradu přepadl a ten musel za selátko všechny zlaťáčky xmáčky do hanebných dlaní šenkýřových vysypati….
Inu, co Vám budu povídat, bylo nebylo, dávno tomu. Celý tento pravdivý příběh se odehrál jednoho krásného květnového víkendu. Tenkrát se to v místních kronikách značilo jako „Ukrutný víkend svojanovský“ a vše se odehrálo v době 18. až 20. května, léta Páně 2007. Takže přátelé, rád jsem Vás všechny viděl a taktéž všechny nové rytíře jsem rád poznal.
A příště? Kdy? A kde? Uvidíme, kam nás tentokrát hlad a žízeň zanesou.
Z dostupných starodávných kronik mravenčí prací sesbíral Plechr.
